Keď Hippokratés stretol Démokrita ♥

Démokritos sa zaraďuje na popredné miesta osobností, s ktorými by som túžila predebatovať dlhé hodiny polemikou o stave sveta, o hlúposti ľudí a celkovo stave literatúry (medzi inými sem zaraďujem Ch. Baudelaira, H. P. Lovecrafta, E. A. Poea či Stephena Kinga...), avšak, nikdy mi to nebude dopriate... 

Pri tejto rozprave som sa neubránila obrovskému nadchnutiu a aj keď som už začínala byť zmierená s predstavou, že mojim myšlienkovým pochodom málokto porozumie, na scéne sa objavil Démokritos a moje srdce zaplesalo. Na druhú stranu, o stave sveta jeho výroky vypovedajú mnoho... a nie je to nič lichotivé. Ani za celé stáročia sa vo svete nič nezmenilo k lepšiemu a ja už pomaly strácam nádej s ľudstvom...

 

Když tedy Hippokratés přibyl do Abdér, občané se k němu seběhli; někteří s pláčem, jiní ho zapřisahali, ať vynaloží vše, co umí. Po krátkém odpočinku se spolu s lidmi, kteří šli za ním, vydal za Démokritem a spatřil ho samotného v jeho zahradě před městem, jak tu „sedí na kameni pod platanem bez punčoch a bot s knihou na kolenou a ponořen do svého studia pitvá různá zvířata“. Dav se kolem obou zhromáždil, zvědav na jejich hovory.

Hippokratés ho po krátké přestávce pozdravil jménem, Démokritos pozdrav opětoval, zahanben, že nezná jeho jméno anebo že je už zapomněl.

Hippokratés se ho otázal, co dělá: odpověděl, že „právě pitval pár zvířat, aby odkryl příčiny šílenství a melancholie“.

Hippokratés pochválil jeho práci a vyslovil obdiv k jeho štěstí a volnu.

„A pročpak,“ opáčil Démokritos, „nejsi i ty prost povinností?“

„Poněvadž,“ odpověděl dotázaný, „mi v tom brání soukromé závazky, kterým se musím věnovat kvůli vlastní rodině, sousedům i přátelům; pak tu jsou výdaje, nemoci, slabosti, úmrtí, která se přiházejí; žena, děti, služebníci a podobné věci, které nás okrádají o čas.

Při těchto slovech vypukl Démokritos v náramný smích (zatímco jeho přátelé a lidé, kteří postávali okolo, proleváli slzy a naříkali nad jeho šílenstvím). Hippokratés se otázal, čemu se tolik směje, a Démokritos odpověděl: „Jalovostem a pošetilostem lidí této doby, kterým se nedostává ctnostných skutků, kteří se honí za zlatem a jejich ctižádostivost nezná žádného konce; vynakládají nezměrnou námahu, aby dosáhli trochu slávy a byli v přízni lidí; hrabou se hluboko v zemi, aby vytěžili něco zlata, a mnohokrát nic nenajdou a ještě ztratí životy a majetek. Jedni milují psy, jiní koně, jiní touží, aby je poslouchali v mnoha provinciích, a přitom sami poslouchat nedovedou. Někteří nejprve milují své manželky na smrt a zanedlouho je opouštějí a nenávidějí; plodí děti, vynakládají péči i peníze na jejich výchovu, ale když dospějí, zanedbávají je a nahé je zůstavují libovůli světa. Neukazuje takové chování jejich nesnesitelnou pošetilost? Když lidé žijí v míru, prahnou po válce, oškliví si klid, sesazují krále a na jejich místo dosazují jiné a vraždí muže, aby s jejich manželkami zplodili děti. Kolik podivných štáv je v lidech? Když jsou chudí a potřební, hledají bohatství, a když ho mají, netěší se z něho, ale zakopávají ho pod zem anebo jím všemožně plýtvají. Moudrý Hippokrate, směji se všemu tomuto konání, ale ještě víc, když z něho nevzchází nic dobrého a je-li jeho účel tak zlý. Mezi lidmi není k nalezení ani pravda ani spravedlnost, protože den co den vystupují jeden proti druhému, syn proti otci i matce, bratr proti bratru, příbuzní a přátelé proti sobě rovným a to vše kvůli bohatství, které nikdo po své smrti nemůže už mít. A přesto jeden druhého pomlouvají a zabíjejí, konají skutky proti zákonu, pohrdají Bohem i lidmi, přáteli i vlastní zemí. Vynášejí do nebe neživé věci, které považují za podstatnou součást svých pokladů, sochy, obrazy a podobné movitosti, které draze zaplatili a které jsou tak dovedně zhotovené, jako by jim už chyběla jenom řeč, a přitom nenávidějí živé, kteří by s nimi chtěli mluvit. Jiní prahnou po nesnadném: jsou-li na pevné zemi, chtějí se přestěhovat na ostrov, a pak zase zpátky na pevninu, protože v jejich přáních není žádná trvalost. Vyzývají k odvaze a síle ve válce, a přitom sami podléhají chtíči a lakotě; jsou, slovem, právě tak zmatení ve svých myslích jako Thersites ve svém těle. Zdá se mi tedy, vážený Hippokrate, že bys při pohledu na taková bláznovství v člověku neměl kárat můj smích; protože nikdo si nepřeje, aby byl vysmíván pro svou pošetilost, a vidí jen pošetilost druhých, takže všichni se jen vysmívají sobě navzájem. Opilec nazývá žroutem toho, o kom ví, že je střízlivý. Mnoho lidí miluje moře, jiní rolnictví; neshodnou se ani v tom, čemu se věnují, a tím méně pak ve svých životech a skutcích.“ ♥

Když Hippokratés slyšel takto jasně a bez dlouhých úvah pronesená slova o marnosti světa a jeho směšných protivenstvích, odpověděl: „Nutnost přiměla lidi k těmto jednáním a bůh si přál, aby lidé měli různé záměry a vůle, abychom nebyli nečinní, protože lidem neškodí nic více než lenost a lhostejnost. A lidé nadto nejsou schopni předvídat budoucí události, protože lidské podniky jsou nejisté; neženili by se, kdyby předvídali příčiny pozdějšího znechucení a rozchodu; anebo kdyby rodiče znali hodinu smrti svých dětí, nestarali by se o ně s takovou něhou; rolník by nesil, kdyby věděl, že nic nevyroste; obchodník by se nevydal na moře, kdyby předvídal ztroskotání; a nikdo by nechtěl stát v čele, kdyby věděl, že bude sesazen. Drahý Démokrite, každý doufá v to nejlepší a s touto nadějí také koná, ale právě proto ještě není směšný.“

Když Démokritos slyšel tuto chabou výmluvu, znovu se nahlas rozesmál, protože viděl, že mu Hippokratés vůbec neporozuměl a nepochopil, co říká o zmatcích a klidu duše. „Kdyby lidé řídili svá jednání s rozvahou a prozíravostí, nedělali by ze sebe takové blázny jako teď, takže bych neměl důvod se smát, avšak,“ pokračoval, „lidé se nosí v životě, jako by byli nesmrtelní a polobohové, protože jim chybí rozum. Kdyby měli prohlédnout, stačilo by, aby nahlédli proměnlivost tohoto světa, jak se otáčí, aniž cokoli je v něm pevné a stálé. Ten, kdo je dnes nahoře, bude zítra dole; ten, kdo dnes sedí na této straně, bude se zítra vrhat na druhou; protože ale nevědí, že tomu tak je, upadají do nesnází a potíží, toužíce a dychtíce po věcech neužitečných, vrhají se přímo za nosem do neštěstí. Kdyby se tedy lidé nepokoušeli o nic jiného, než o to, co jsou schopni unést, vedli by spokojené životy, a pokud by se naučili poznávat sebe samé, omezili by svou ctižádostivost; potom by viděli, že příroda je dost bohatá, než aby museli vyhledávat také povrchnosti a zbytečnosti, které jim nepřinášejí nic než zármutek a obtěžování. Jako je tlusté tělo více náchylné k nemocem, právě tak propadají lidé bohatí absurditám a pošetilostem, setkávají se s mnoha protivenstvími a nesnázemi. Mnozí nedbají, co se stane druhým, když o nich špatné mluví, a protože nejsou schopni předvídat zjevná nebezpečí, vrhají se do nich vlastním pochybením. To všechno (a víc než šílenství, pravil Démokritos) mne nutí k smíchu, poněvadž trpím vaší bezbožností stejně jako vaší lakotou, závistí, zlobou, strašným darebáctvím, rebelováním, nenasytnými touhami, piklemi a jinými neléčitelnými neřestmi; kromě přetvárky a pokrytectví smrtelně nenávidíte jeden druhého, což ale zakrýváte přívětivou tváří, vrháte se do všech špinavých neřestí a porušujete všechno právo, jak občanské, tak přirozené. Lidé spoustu věcí opustí, a pak se za nimi zase vrhají, rolnictví, plavbu; a zase to vše nechají být, protože jsou nestálí a vrtkaví. Když jsou mladí, chtějí být staří, když jsou staří, přejí si mládí. Vládcové vychvalují život v soukromí, soukromníci prahnou po poctách; vrchnost nabádá ke klidnému životu, tichý člověk by chtěl mít svůj úřad a chtěl by, aby ho druzí poslouchali tak, jak musí poslouchat on sám: co jiného může být příčinou tohoto všeho, ne-li to, že neznají sebe samé? Jedněm se líbí ničit, druhým stavět, jiný chce zpustošit jednu zemi, aby obohatil jinou a sebe. Ve všem všudy se chovají jako děti, kterým chybí soudnost a uvážlivost, a podobají se zvěři, ačkoliv zvířata jsou lepší než lidé, protože jim dostačuje příroda. Viděli jste snad někdy lva, který ukrývá zlato pod zem, anebo býka dožadujícího se lepší pastvy? Když je kanec žízniv, pije, co jeho žízeň utiší, a nepije víc; když má plný žaludek, přestane žrát. Lidé jsou však v jídle i pití nemírní, podobně jako když ve svém chtíči prahnou po tělesném obcování v určité hodině a ničí zdraví svých těl. Lze se zdržet smíchu, vydíme-li, jak se zamilovaný bloud trýzní kvůli nějaké ženě, jak pláče, kvílí pro neforemnou, ošuntělou běhnu, a přitom by si mohl vybírat z největších krasavic? Má na to medicina nějaký lék? Analyzuji a pitvám tato úbohá zvířata a hledám příčiny poruch, marnosti a pošetilosti; bylo by lépe to prokazovat na lidském těle, avšak to by moje přirozená dobrota nesnesla: od hodiny svého narození je člověk nejubožejší tvor, slabý a churavý; když saje, vedou ho druzí, když vyroste, je vydán všanc neštěstí a je silný, když je starý, je znovu děckem a lituje svého minulého života.“

Po chvíli se opět vrátil ke své řeči o lidech, kteří jsou všichni blázni, nesvědomití a hloupí. „Abych ti dokázal, co jsem prve řekl, stačí, když nahlédneš do soudních síní anebo domácností. Soudcové vynášejí své rozsudky podle toho, co je pro ně výhodnější, bezostyšně křivdíce ubohým nevinným jen proto, aby se zalíbili jiným. Notáři mění věty a kvůli penězům nechávají ztrácet listiny. Jedni padělají peníze, jiní falšují váhy. Jedni zneužívají své rodiče a kazí i své sestry, jiní vyrábějí dlouhé hanopisy a píší paskvily, aby pomluvili ty, kdo řádně žijí, a zahrnují chválou ty, kdo jsou chlípní a plní neřestí. Okrádají jednoho, okrádají druhého; soudcové vyhlašují zákony proti zlodějům, a přitom praví zloději jsou oni sami. Jedni zabíjejí sami sebe, jiní si zoufají, protože nezískali to, po čem touží. Jedni tančí, zpívají, smějí se, slaví a hodují, zatímco jiní vzdychají, chřadnou, truchlí a lamentují, protože nemají ani jídlo, ani pití, ani šaty. Jedni se chlubí svým tělem, přitom jejich mysl je plná mrzkých neřestí. Jedni obcházejí kolem dokola, podávají křivá svědectví a za peníze jsou schopni říci cokoli; soudcové to vědí, ale za úplatu jim uvěří a strpí, aby falešné smlouvy narušovaly rovnost. Ženy se od rána do večera šatí, aby se zalíbily jiným mužům venku, a doma chodí jako coury, aniž se starají o to, aby se líbily svým manželům, jak by měly. Když vidím, že lidé jsou takto nestálí, pošetilí a bez míry, proč bych se potom neměl smát těm, kdo si myslí, že bláznovství je moudrost, kdo se odmítají léčit a nevidí svou pošetilost?